O mně

Ing. Jana Hrabalová

Pro kamarády Jája. Jako malá jsem si z dek a igelitů stavěla padák. Dnes kituji na vodě, na sněhu i na souši a na tripy nejradši jezdím s partou.

Jak jsem začala

Jako malou mě vozili k zubaři do Ústí. Z okna auta jsem na louce u silnice vídala partu lidí. Nad hlavami jim na dlouhých šňůrách létalo něco, co jsem tehdy považovala za paraglidy. Dnes vím, že to byly draky. Strašně jsem si to přála a ty jízdy si pamatuju dodnes.

V devíti jsem si nakreslila plánek a postavila vlastní padák. Šňůry, deky, igelity. Technický typ jsem nebyla. Zahradu máme ve svahu, tak jsem se rozbíhala z kopce a čekala, že mě to přenese přes skleníky až na pole pod zahradou. Padák nevzlétl. Zábavy bylo hodně, zklamání taky. Že k tomu potřebuju pořádný vítr, mi tehdy nedošlo.

Pak přišla škola, škola a zase škola. Z bohaté rodiny nejsem, kurz paraglidingu nebo vlastní křídlo nepřicházely v úvahu. Sen jsem odložila.

Ve 24 letech jsem na YouTube narazila na video z landkitingu. Louka mezi paneláky a mořem, jezdci skákali na mountainboardech s nafukovacími i komorovými draky. Vypadalo to strašně jednoduše. Řekla jsem si: tohle chci žít.

K Vánocům jsem dostala jednodenní kurz landkitingu. Těšila jsem se na mountainboard, instruktor ho ale ani nevzal. Nejdřív tréninkový drak, pak Punch 6 m, oranžovomodrý. Byla jsem tak nadšená, že jsem si ho od instruktora rovnou koupila. Bezpečnost jsme neprobrali. Žádný odstřel, žádné starty ani přistání. Instruktor draka nastartoval, podal mi ho a dvě hodiny na poli byly hlavně zážitek.

Co s drakem dělat, mě nikdo nenaučil. Odstartovali jsme ho, táhl mě a mě nenapadlo nic jiného než držet bar u sebe. Drak začal točit smyčky a táhl ještě víc. Kamarád na mě skočil a smýkalo to s námi oběma po poli, s každou smyčkou znovu. Oba jsme skončili sedření. Puncha bych dnes nikomu nedoporučila.

Jsem spíš samouk, dobrým kurzem jsem nikdy neprošla. Měla jsem štěstí na partu lidí, kteří věděli, co dělají, jezdili na kite tripy a vzali mě pod křídla. Každou volnou chvíli jsem trávila na polích u Krupky: ve Fojtovicích, na Moldavě, v Nakléřově a v Petrovicích. Nejdřív mountainboard, později i bugina. Na vodu jsem nechtěla, ten živel mě nelákal.

Pak napadl sníh a já se chtěla naučit snowkiting. Na drahého draka jsem neměla, tak jsem koupila starý Apex 10 m. Pořádný odstřel neměl, drak po odstřelu zůstal na mně. S drakem a snowboardem, na kterém jsem neuměla, jsem vyjela autobusem nahoru do Fojtovic. Byla mlha a hodně foukalo. Rozložila jsem draka a stála nad ním. Nevěděla jsem, co mě čeká, až ho pustím.

V tu chvíli kolem projel jiný kiter. Na lyžích, s menším drakem, než jsem měla já, a mnohem zkušenější. Poprvé v životě jsem někoho potkala na spotu. Zastavil a zeptal se, co tu dělám. Řekla jsem, že přemýšlím, jestli mám startovat. „Zbal to. Fouká strašně moc a je mlha.“ Nabídl, že mě dostane k autu, a když zjistil, že na snowboardu neumím, docela se zděsil. K jeho dodávce jsem došla pěšky a s partou kamarádů mě odvezl domů do Krupky.

Byl to Honza Procházka. Vzal si mě pod křídla a naučil mě všechno, co se bezpečnosti týče. Dnes je to můj nejlepší přítel a stojí za projektem Big Day. Od té doby vím, že se mám na koho obrátit.

Zhruba ve stejné době potkala kamarádka na poli u Krupky kluka s drakem a vzala mi na něj číslo. Druhý den jsme se sešli ve Fojtovicích. Mirek je dnes další můj nejlepší přítel. Jezdíme spolu na motorkách a volný čas u Krupky trávíme s ním a s Honzou.

Honza miluje Miladu, tak jsem začala myslet i na vodu. Koupila jsem neopren, helmu a nárazovou vestu a vyrazila na Miladu s Flysurferem Peak 8 m, že se naučím body drag. Místní kiteři mi hned poradili, ať se to jedu učit na Rujánu do Wieku, kde je mělko. Stejně jsem to zkusila. Skončila jsem v rákosí a dala jim za pravdu.

Na facebookové skupině jsem se zeptala, jestli někdo nejede na Rujánu. Všimla si mě Iveta z Kites.cz, vzala mě s sebou a dala mi tam jednodenní kurz. Foukalo kolem 8 uzlů (4 m/s) a já tvrdila, že to stačí. Iveta říkala, že je to málo. Naběhla jsem do vody se svým komorovým Flysurferem Speed 5 12 m a utopila ho. Iveta pro něj skočila a vytáhla ho ven. Pak mi dala čtrnáctku, kterou si koupil další kurzant, a já měla za sebou první metry na vodě. Díky snowkitingu jsem hned jezdila desítky metrů. Chybičky byly, ale jela jsem.

Cestou domů jsem seděla vzadu v Ivetině dodávce a řekla jsem: „Iveto, já takhle chci žít.“ „Můžeš,“ odpověděla. „Nauč se to a můžeš u nás dělat instruktorku.“ Tak jsem se stala instruktorkou. Postupně jsem rostla se školou, učila na Rujáně ve Wieku a od května do září žila v karavanu. Mezi lekcemi jsem pracovala na zakázkách v SEO a na webech. Tam jsem žila svůj sen.

Kde jezdím dnes

Dnes už neučím, práce je hodně a obojí se stíhat nedá. Na kite safari v Rudém moři se pořád vracím. Přála bych si dát na každý trip dohromady partu a vyrazit společně.

Na jaře 2024 s námi na lodi jelo osm začátečníků: první den vypadal náročně, v polovině druhého už jezdili všichni.

Doma v Česku jezdím na jezerech, třeba na Miladě u Ústí nad Labem, v zimě snowkituji v Krušných horách na Moldavě a v Nakléřově a na souši jezdím na kite bugině. Za větrem jezdím na Balt do Wieku na Rujáně, na Bärwalder See v Lužici, na Neusiedler See v Rakousku, na Sicílii a do Hurghady. Létám Harlemy (Thrive, Peak, Force) a komorové draky Kitech (FreeRS 1 a 2, Magus), na landu Flysurfer Peak 4 až 8 m² a 11 m².

Proč tenhle web

Tenhle web jsem dlouho nosila v hlavě. Chci, aby tu začínající kiteři našli všechno na jednom místě: bezpečnost, na co si dát pozor, přehled spotů a průvodce výbavou, který nedělá reklamu jedné značce.

Na spotech vidím, jak to dopadá bez toho. Někdo si na bazaru koupí šíleného draka a neví, jakého vlastně potřebuje. Projde dvou nebo třídenním kurzem a myslí si, že umí jezdit. Za rok přijede s tím bazarovým drakem a je nebezpečný sobě i ostatním. Draky pak končí ve stromech, na šutrech nebo na zaparkovaných autech. Kurzy dnes často fungují jako rychlokvašky a nelíbí se to mně, Mirkovi ani Honzovi.

Začít se dá obyčejně a s minimem. Já jsem začínala na poli s drakem z druhé ruky. Jen je potřeba to dělat bezpečně.

Velká kiterka nejsem. Brutální skoky ani triky neumím. Umím dělat dobré projekty a doporučit ty správné lidi.

Co mě naplňuje v práci

Jsem SEO konzultantka, SEO se věnuji od roku 2012. Nejvíc mě baví práce s AI, marketing a stavění vlastních projektů a tenhle web je jedním z nich. Je postavený na datech, která si můžete ověřit: statistiky větru, letiště a mapy z OpenStreetMap. A miluju local AI, jazykové modely, které mi běží na vlastním hardwaru, ne v cizím cloudu.

Koho bych ráda měla na palubě

Partu, se kterou si sedneme i lidsky. Lidi, kteří mají co předat a rádi se něco naučí. Na Rujáně nebo na lodi v Egyptě chci po ježdění, a hlavně když nefouká, spolu něco vymýšlet a tvořit. Jestli se věnujete AI, marketingu nebo stavíte vlastní projekty, ráda si s vámi vyměním, co komu funguje. Jestli to sedí i na vás, napište mi, na další safari dávám dohromady partu.